Susanne Draber · Stuttgarter Illustrierte, Nr. 13, 1. 4. 1942, s. 187
Die Lebensaufgabe Professor Yunyu Kitayamas
Historický pramen. Přepisy a překlady dodal správce archivu; část překladů vznikla pomocí DeepL. Text zachovává dobovou válečnou, nacionalistickou a rasovou rétoriku. Dodané přepisy obsahují nevyřešené chyby OCR a překlady vyžadují redakční kontrolu. Názory autora článku nejsou automaticky výroky Kitajamy. Původní dodaný soubor je zachován ke stažení.
Stuttgarter Illustrierte navštěvuje v Německu žijící Japonce VII. Životní poslání profesora Yunyu Kitayamy
Je podivuhodné, že navzdory všem odlišnostem, které německý a japonský národ oddělují – odlišným vývojem, rasou a životním prostorem – stále znovu vystupuje hluboká, oběma národům společná rovina myšlení a cítění. Na této rovině se setkávají duchovní tvůrci obou kulturních okruhů, aby vzájemnou výměnou upevňovali vnitřní sounáležitost, jež nalezla svůj viditelný výraz v Paktu tří mocností.
Z tohoto hlediska vzniká v těchto významných dnech osvědčení léta trvajícího přátelství s japonským národem dílo s názvem „Heroismus", v němž dostávají prostor Německo, Itálie a Japonsko, aby ze svých dějin předložily příklady, které přispěly k utváření dnešních světodějných událostí. Německou část zpracovává profesor Feil z Marburgu, italskou profesor Pelagonni z Říma a japonskou část profesor Yunyu Kitayama, s nímž jsem o tomto plánu hovořil jako první. Vyhledal jsem ho v jeho pracovně v Japonském institutu říšského hlavního města. V té hodině, kdy mi vyhradil čas navzdory naléhavým japonským pracím a telefonátům, mi řekl mnoho zajímavého o Japonsku a jeho přátelství k německému národu.
Moje první otázka směřovala k důvodům, které profesora Kitayamu přivedly do Německa. Zvláštní je, že v jeho rodičovském domě chyběl podnět ke studijní cestě do Německa, protože žádný člen jeho rodiny před ním Evropu nenavštívil. Přesto duch německých filozofů Kanta, Schopenhauera a Nietzscheho, kteří mu byli již v mládí přístupní v japonských překladech, na něj působil tak silně, že byl od počátku rozhodnut studovat na německých univerzitách.
Musí tedy přece existovat jakási vnitřní sounáležitost, která na Japonce působí i bez předchozí znalosti německé povahy. Profesor Kitayama mi to okamžitě potvrzuje. Z evropských národů platí německý v Japonsku za nejvýznamnější, a to proto, že se vyznačuje vážným a logickým myšlením. Především však realistický přístup, stojící například v ostrém protikladu k materialistickému myšlení Francouzů, odpovídá duchovnímu nastavení Japonce. Profesor Kitayama při té příležitosti poznamenává, že překlad Goethova „Fausta" existuje v jeho vlasti již padesát let.
Nastávající filosof, který se naučil německy již za školních let, si stanovil jako cíl – a lze říci, že jej považuje za nejkrásnější cíl své práce dodnes – oživit starého východoasijského ducha své vlasti prostřednictvím vlivů evropského, především německého myšlení. Tak samozřejmě, jak se nám tento plán dnes jeví, protože známe vnitřní sílu japonského národa, tak závažným a nebezpečným se osvědčil u jiných kulturních národů. Dějiny ukazují celou řadu příkladů, kde velké a mocné říše padly za oběť vpádu cizích vlivů. Vzpomeňme jen na zánik aztécké kultury v Mexiku, na konec Bagámu, Egypta, Persie a Číny. Japonská říše tvořila velkou výjimku. Jistě i zde vpád cizích vlivů, kultura a civilizace zcela cizí národní tradici, vyvolal problémy, které nelze vyřešit ze dne na den. Japonsko však již dávno začalo prostupovat technické, hospodářské a civilizační výdobytky západního kulturního okruhu svým vlastním duchem a přizpůsobovat je svým nejhlubším potřebám.
Jako nejkrásnější příklad této skutečnosti uvádí profesor Kitayama s hrdostí japonské námořnictvo, které si přisvojilo veškerý válečný pokrok a s odvahou, jež mohla vyrůst jen z tradice starojaponského rytířství, ho používá k ničení nepřátel země.
Je-li tedy určité duchovní nastavení japonskému i německému národu společné, je na druhé straně zarážející, jak dalece se obě kultury od sebe vzdálily. Profesor Kitayama se pokouší ve své odpovědi přivést všechny tyto věci na společného jmenovatele: Japonec vnímá své okolí zrakem, má obrazné představy o věcech kolem sebe i v sobě. Dokladem toho je nesmírný význam japonských písemných znaků, jejichž nejméně 10 000 až 15 000 ovládají vzdělaní lidé. Tyto znaky, s nimiž se Evropan setkává pouze vnějškově v prvních školních letech jejich výuky, vznikly ze starého obrázkového písma. Pro Japonce jsou spolehlivějším výrazem jeho niterné vůle než slovo. Tento světem obrazů naplněný vesmír vedl k tomu, že Japonec nahlíží věci v jejich nejhlubší podstatě, a odtud plyne i jeho sklon k symbolice. Dal mu také jiné zaměření myšlení, než jaké převládá v našem západním kulturním okruhu. U nás stojí v popředí sluch, tedy zvuk, tedy mluvené slovo. Evropský člověk se cítí přitahován ke sluchu, tedy ke sklonu k logice, harmonii, konstruktivnímu a prostorově uvažujícímu myšlení.
Přesto lze přes půl světa vybudovat most: oběma národům, Německu i Japonsku, je společná potřeba autentičnosti a disciplíny, k níž oba byly nuceny úzkým a často těsným životním prostorem. K tomu přistupuje sounáležitost s přírodou a láska k domovině, která Japonce připravuje k největším obětem – a my musíme tuto skutečnost v celé její váze uznat.
Nyní je ale třeba, abych vyprávěl o práci a životě profesora Kitayamy. V Německu je nepřetržitě již 16 let, ačkoliv to původně vůbec nebylo jeho záměrem. Původně chtěl se po ukončení studia na univerzitách ve Freiburgu a Heidelbergu vrátit do vlasti. Ale když mu byl nabídnut první profesorský post pro japonský jazyk ve Frankfurtu nad Mohanem, přimělo ho toto ocenění zůstat v Německu. V roce 1936 ho pozvala Německo-japonská společnost v Berlíně, aby před jejími členy a přáteli přednášel. V návaznosti na to byl vyzván, aby dal své znalosti a jazykové nadání do služeb Japonského institutu, jehož úkolem je podporovat vzájemnou znalost duchovního života a veřejných institucí v Německu a Japonsku. Byl tak jmenován zástupcem ředitele institutu a v této funkci přednášel v posledních letech v více než 100 různých německých městech s jedním zvláštním cílem. Profesor Kitayama zastává od nějaké doby katedru kulturních dějin a náboženství východní Asie v Marburgu. Jeho první kniha, napsaná v německém jazyce a v současné době překládaná japonsky, je již k dispozici – nese název „Přechodná doba Meidži".
Ani válka nepřinesla v jeho práci a výzkumu žádné omezení. Ba naopak, úkoly se zdají jen růst. Profesor Kitayama přednáší v Marburgu více než sto posluchačům a na jeho psacím stole se hromadí dopisy ze všech německých krajů s pozvánkami k novým přednáškám. V tichých hodinách, které mu denně zbývají k oddechu, pracuje na společném díle o „hrdinství rasových mocností" – jak jsem profesoru Kitayamovi při rozloučení podotkl, zdají se malá města vůbec nejlépe uzpůsobena k soustředěné vědecké práci.
Susanne Draberová
Několik poznámek k textu: článek je propagandistickým materiálem z dubna 1942 a zcela věrně odráží dobovou rétoriku (Pakt tří mocností, „rasové mocnosti", glorifikace japonského vojenství). Některá místa originálu jsou místy tiskařsky poškozená nebo nečitelná — překlad v těchto pasážích vychází z kontextu a nejpravděpodobnějšího znění.